I. Ticho, – ani vánek nezachvívá

Ticho, – ani vánek nezachvívá Svadlým listem na stromě visícím, Sosna mlčky ku nebi se dívá Slzy tajíc v oku ve truchlícím.

Po zemi je pusto, – suché listí Jenom leží na trávě chřadnoucí, Krahuj jen, se nesa po kořisti Letí zticha, jako smrt vanoucí.

Mlha po nebi se rozloživši Už i na zem dřímající padá, Smutnou rouškou hory zahalivši Nyní tiše dolinu opřádá.

Nikde hvězda žádná nevychází, I světélko v bařině zhasíná – Všechno vždy v truchlejší noc zachází A mou duši k žalu připomíná.

Což by lidská duše neztruchlela, Když tak trudno, mrtvo na té planí, – Jak by láska boží povymřela A s ní naděj vše a smilování!