Múzo má hrdinská,
jež zpíváš jen
muže a boje,
v peplu svém blankytném
na první čekáš můj
rým,
múzo má epická,
já opravdu se bojím,
hrdinu eposu
jak já ti
představím.
Achilles není to,
jenž na Řeky se hněval,
Parsifal není to,
svatý jenž střežíval Grál,
Roland tu netroubí
na roh svůj
u Ronceval,
Siegfried to není rek,
Artuš to není král,
není to... Bože můj,
co všecko on jen není,
v pantheon hrdinů
vůbec se nemačká:
hrdinou není on,
hrdinou – to jsou oni –
hrdinou eposu
pátá je
kumpačka.
Šediví kostrouni,
již umírat znali jen tiše
rok, léta, měsíce,
měsíce, týdny, dni
za staré prapory,
za střepy staré říše,
starého Procházku
někde tam
ve Vídni.
A přece, vojáku
s frantíkem na čepici,
přec, páre onucí,
přec, páre bagančat,
přec, stíne z ničeho
v nic pro nic tancující,
osud tvůj pitvorný
přec chtěl bych vyzpívat.
K pochodu naposled
nechť verše mé zabubnují
kostem tvým zbytečným,
c. a k. vojáku,
rytmy jich pomalé
nechať ti defilují
v slavnostně houknutém,
houpavém haptáku.