I vyvrhla ho smečka.
Lovil sám
lesem i houštinami –
zespoda tiše
překusoval chřtán.
Když těžší nežli kámen
stesk
těžk
a tížil břich
hloub a víc,
tu do kola se schoulil,
skolil na měsíc
písničku houkavou,
že vlk je,
že je sám,
bojovat zná,
a bojoval.
Konečně pak ho dohnali –
smečka šakalí! –
oj, kosti praskaly,
rozřízli břich:
vyhřezla střeva
na mokrý sníh,
šíř stále – víc.
A vlk se zdvih
na přední běhy,
skolil na měsíc,
že vlk je,
že je sám,
že bojoval,
bojovat znal
a v cizí zemi šťasten umírá,
jak žil,
tak sám.