Krev Dona Juana zabouřila
mi náhle v žilách neklidně,
já sváděl jedno hezké děvče
na cestě z Pešti do Vídně.
Vše prohráno. Tu náhody bůh
nosiče z nádraží vzal šat
a ve Vídni nás v jedno auto
i s všemi kufry strčil v chvat.
Já smál jsem se, a ona taky;
krev zabouřila neklidně.
Zda vzpomene si slečna Mia
na cestu z Pešti do Vídně?
Den druhý Vídeň prohlíželi
jsme, všude vojsko, slunce, sníh,
já nezřel nic, jen odlesk všeho
v zrcadle očí zahnědlých.
Když konec dobrý – dobré dílo:
já jel jsem tehdá z bojiště,
pro taký konec tažení pět
chci prodělati napříště.