Hvězdy se jiskří. Od moře
rytmicky vlny dýší.
Na pamět Sapíka, sochaře,
popíjím vína číši,
Vojtěcha Sapíka, sochaře,
bratříka, kamaráda,
kterého bolet přestala
ta jeho hlava mladá.
– Takhle už, Vojtěše, nepůjdem,
nepůjdem do Brasilie,
kam chtěl’s náš národ přesadit,
že se tam lehčeji žije.
Takhle už, Vojtěše, nedáme
na Vítkov Žižkovu sochu,
zůstane v skice, jako ty. –
Co jsi to proved’, hochu?