Když do pole jsme jeli, v stanicích
maminky černě oblečené stály,
my zpívali jsme si a výskali,
a maminky v své bílé šátky štkaly.
Že srpen byl, a zrálo obilí,
a válka byla sen a přelud zdáli,
my z vagonů jsme vtipy házeli,
maminek srdcím bláhovým se smáli.
Jel mnohý raněn zpátky. V stanicích
maminky černě oblečené stály,
nám do vagonů čaje podaly
a do svých bílých šátků tiše štkaly.
Maminek srdce důslednější jsou
nás, bláhových a optimistních duší,
kde ještě dobrodružství vidíme,
tam maminky už příští hrůzu tuší.