Cifer pár,
dat a kót
a jména, jež
byla kdys slovy,
vyhřezla z útrob map –
slovy teď zase už jsou;
drátů spleť rezatá,
kus zákopu,
kde si hoví
zapadlý handgranát
pod ssutou traversou;
mha slzí poslední
(až v noci, pozdě k ránu);
omoklá čepice
nad hrobem vojáka;
medajlí zlatý smích
na šíjích generálů;
ředkvičky balené
v reservát
AOK;
šedivý gentleman,
měsíc,
se líně dívá
do strží,
úžlabin,
skal žeber,
žlebů řek,
zapomenut zda kdes
se ještě neukrývá
fant,
muskot,
poilu,
momak
či zemljaček;
a vraky pod vodou
a vraky tiše spící,
jež časem vyděsí
sepie ssavý krok,
pod písky bílými
vápenní námořníci,
líbaní tuňáky
s kraby na místo ok – – –
to –
válko –
to jsi teď!
A přece občas v noci
střemhlavou úzkostí
se srdce roztřeští,
na postel klekneš si
a do tmy boulíš oči:
nezačli bubnovat
na kotu
Nezačli...?
Ale co!
Sbohem! Na
neshledanou!
Natáhni plachtoví!
Heleď: plav do dějin! –
Rudé tvé plachty však
než za obzorem stanou –
já chtěl tu zachytit
rezavý jejich stín.