Zase chceš psaní, má zlatá mami,
na mou čest nevím, co bych psal.
Buď střílí on, neb střílíme sami,
jíme a spíme. – A co dál?
Hoši mí večer zpívají tiše:
„Puklo je srdce, puklo je –“
vypadám dobře, sestár’ jsem trochu,
viděl jsem víc, než zdrávo je.
Nemyslím domů – málokdy pouze,
myšlenka ne to, je to pud.
Toužím jen silně vyspat se dlouze
v posteli čisté, umyt a zut.
Pak – ale tohle nepíše, mami,
voják Ti ani oficír –
chtěl bych dát hlavu do Tvojich dlaní,
dětský v nich najít ztracený mír.
Všecko je hezké na tomhle světě,
těžká však z toho hlava má,
nechtěla bys jí pohoupat trochu,
což abys něco zpívala?
Dost ale psaní! Něco se chystá,
vojáci nespí, mají vztek.
Tak pac a pusu! Buďte tam zdrávi!
Höfer chce něco pro zítřek.