Pierot a
Pierota
spolu chodili,
stále něčím
rozněžnělí,
něčím opilí.
Stále čemus
divili se:
chichi, chichi, chach! –
smávali se
černým pánům
v bílých parukách.
Jednou zrána,
na podzim už –
mlhavý den byl! –
Pierota,
trápen rýmou,
sudí oběsil.
Když ho večer
zakopali
hezky za vrátka,
nechroupala
Pierota
žalem cukrátka.
Dědictví si
spočítala
věru zakrátko:
zbyl jen pudr,
Pierota,
buben, děťátko.
Co má dělat?
Nažehlila
modrou sukýnku.
Komu bude
Pierotě
říkat tatínku?!
Pane sudí,
Pierota
za nic nemůže,
co má ale
Pierota
dělat bez muže!?
Pane sudí,
Pieroty
bílá kolena
nejsou jistě
jako vaše
v noci studená!
Co měl dělat?
Pierotu
pan sudí si vzal,
vzal si pudr,
vzal si buben,
na půdu to dal.
Pana sudí
jizba není
už tak studená,
nahřívá mu
Pierota
stará kolena.
Pan sudí, muž
rozvážlivý
s bílou parukou,
učívá se
Pierotě
nosit na rukou.
Říkají jen –
prosím vás, co
lidem přijde vhod! –
kolíbat je
v noci chodí
mrtvý Pierot.
Flétnu píská,
panu sudí
stáhne svrchnici,
a políbí
Pierotu
v důlek na líci,
provazu dá
kousek s krku
děcku do rukou,
aby bylo
jednou sudím
s bílou parukou –
aby bylo
jednou sudím
s bílou parukou.