Až na své pouti věčnem přijdeš jednou
do Prahy, Litajpe,
přijď takhle v máji – půjdeme si sednout
na víno, Litajpe.
Pavilon kosatců s porculánovou věží
není tu, Litajpe,
na Petříně však rozkvetly už bezy,
tam půjdem, Litajpe.
Světelné verše své tam budeš recitovat
nad Prahou, Litajpe,
a já ti budu tiše přizvukovat,
příteli Litajpe.
Pak, vínem těžcí, verši, půjdem domů –
neklouzni, Litajpe;
budem se držet laviček a stromů,
drž se mne, Litajpe!
Půjdeme spolu po Karlově mostě:
tady je, Litajpe;
tam skončí se ta historie prostě,
jak tenkrát, Litajpe.
Staré své hvězdy uzříš v řece plovat,
jak tenkrát, Litajpe,
a za nimi tam skočíš zase znova,
jak tenkrát, Litajpe.
A já pak sám po městě, které dřímá,
půjdu zas, Litajpe,
na jazyce chut veršů tvých a vína,
příteli Litajpe.