Liko, země mého regimentu,
Liko, země smutná, krvavá,
když na tě myslím, v mysli mojí plaše
tvých mrtvých dětí obraz vyvstává,
tvých dětí, s nimiž v patruly jsem chodil,
s nimiž jsem tesknil v písních tesklivých,
tvých dětí, jež jsem na smrt jistou vodil
za nocí dlouhých, v polích blátivých.
Je v tobě vrch, Klek jemu jméno, kde prý
spí spánek věčný Marko-kraljevič,
má vrchol jak dvé rukou spiatých, jimiž
se za lid modlí Marko-kraljevič.
Liko, země mého regimentu,
já strach mám v nocích dlouhých, bezesných,
že vztyčí se a zahrozí mi náhle
z těch rukou jedna, rukou sepiatých.