Už jaro zdvihlo ledy na Vltavě
a první slunce stříklo do ulic;
moc podzemí už vstává k boží slávě –
co, srdce, co chceš víc?
Toulavé srdce člověka,
což nepatří ti svět,
od věka letíš do věka,
kdy chceš už doletět?
– Zrad smutek, bratře, zklamání, kus zmaru
chci, v jarních větrech úděsem se chvít,
krev starou, černou, nastřádanou k jaru
po kapkách vypustit.
Jsem srdce, srdce člověka,
mně patří celý svět:
od věka letím do věka
a nesmím doletět.