V pasece tiché zahléd jsem
v předjitřním zadýchání
pít u studánky pod smrkem
dvojici bílých laní.
Sněť praskla – kterak člověka
zvědavost někdy zradí! –
růžovou mlhou kmitla se
kopýtka bílých laní.
Spát tady někde pod mechem –
myšlenka měkce hladí:
nad srdcem slyšet cupotat
kopýtka bílých laní.