Je letní noc; mé prázdno lože,
pne měsíc oknem stříbra mříž;
na ženy myslím: vyslyš, Bože,
zpovědí mojich trpkou tíž.
Já zhřešil mnoho, vím to, v žití,
byl zaviněn mnou mnohý pláč,
dnes dovol však se pomodliti:
Mé lásky, Bože, chránit rač!
Bůh ví, kde světem plny jdou krásy,
na zádech uzlíčky touhy a muk;
Bůh ví, kdo v noc dnes češe jim vlasy,
kdo hledá lichotky pro srdce tluk.
Bůh ví, kdo pláče, Bůh ví, kdo zpívá,
kdo šeptá tichounce: božínku, nač!? –
pokorná prosba se rtů mi splývá:
Mé lásky, Bože, chránit rač!
Je letní noc; má jizba chladna,
jak jizba chladno srdce mé;
mně nebude věrna už, nezradí žádná,
s žádnou se nikdy nesejdeme.
Ty’s chtěl: já toužil; přestal toužit,
řek srdci: samo sobě stač!
dnes stačí si. Dál chci ti sloužit:
Mé lásky ale chránit rač!
Je ráno, chci se domodliti,
než vstanu – žití starý hráč:
Děvušky, jež jsem potkal v žití,
mé lásky, Bože, chránit rač!