ZNOVA!

Když doberu se cestou až v konec nábřeží, ať na jih u Divadla, ať v sever pod věží, vždy, nežli kročím dále, zde obracím se zpět, já musím ještě jednou v ten obraz vnořit hled!

Jak spojka v sebe sbírá paprsků světlý proud a v ohnisku svém klidném chce všecky sestřetnout, tak zrak můj, lačný Krásy a stále nesytý ten obraz v sebe tká si, jímž břeh zde ovitý.

Vždy jenom obrys pouhý mi utkví v paměti, a obraz – pro mé touhy – pohádka pro děti: čím poslechnuta častěj, tím milejší je děj. Já k obrazu se vracím, chci znova vidět jej!

Tam v jihu Petřín hrudí se zhřívá vypjatou, tká vršky jedlí v modro, a hradbu zubatou, teď košatý tvar lípy, osyky štíhlý teď a po temeni táhlém tu známou Hladnou zeď...

Tam v konci kostelíček se tulí nebi blíž a s cimbuříčkem hrádek – z té dálky hračka spíš; a trofej nové doby, věž tenká z litiny – (má posměváčka dole: ten komín nad mlýny!) –

Pak měkce lepou vlnou stráň splývá k Sionu, a nad Hlubokou cestou, kde vlna v překlonu, hle, Hradčany! Řad štítů z dob zašlých století, hrst paláců se skví tu v svých zahrad objetí:

však nejvýš čelí Zámek jak drahý diadem, a lepé věže dómu jak zářné hroty v něm! – A svah se dále sklání vstříc nové zeleni, z níž střecha Belvederu se klidně temení...

Pak ještě hlouček stromů, kde slunný dýchá Sad – a obraz končí Letnou, jsa patou k řece spjat. Znám z paměti ty rysy, ty libé útvary, k nimž nebes modř se mísí a řeky výpary

v rám vzdušný pro ten obraz spatřený tisíckrát: leč chci jej vnímat znova, a znova musím stát! –