ZAPADNOU. A KAM?

Květy svadly, plody visí, listy spadly, plody visí

s křivovětvých akacií nade smutnou řekou. Listopad jim větve provívá, prosinec je jíním odívá,

leden tuží mrazem, až s nich srazí na zem nejednu snět měkkou. Celé jaro nové

rosa na nich klove, kterou ranní větry pijí, ale stále jako kdysi – plody visí.

Teprv příští Vesny květ staré plody shodí zpět. Zapadnou. A kam? – – Kolem pod stromy šla žena

umučená; z její bledé tváře, v které celá záře zbylé krásy posud neuhasla,

němá prosba srdcím vstříc se třásla. Prosba další však a stejně tklivá byly kol ní její čtyry děti: hošíci dva míň než pětiletí,

v náručí jí třetí, v zadu malá dívka dovádivá. Svadly květy lásky, štěstí, – děti na ní visí;

kleslo vše, co naděj věstí, v krátkou dobu do mužova hrobu – – ale jako kdysi

děti na ní visí. Ach, to nejsou seschlé plody, neschopné už všeho žití: z tvářiček jim dětsky smavých veselé se oči svítí, jsou to ještě květy,

celé světy žádoucího dobra, možné krásy! – Akacie z jara znova zkvetou –, co se stane z ženy, z dětí asi? –