Kdy je celá řeka zticha
po široké hladině,
a jen pilný mlýn si vzdychá
při uherské zadině,
v jezu splývá takt
z otevřených vrat
malý katarakt.
Vždycky se tam proudy ženou
v bílý, nakvašený splav,
jak by s paží napřaženou,
by tu nikdo nesjel zdráv.
Zatím člun i vor
klidně sjede níž
přes ten řeky spor. – –
I když srdce v prsou dříme
ve staré jho oddané,
jedno místo v mysli přímé
nikdy není poddané.
Nám se vaří krev,
kde nás cizec šláp’,
v náhlý, prudký hněv.
Žel, že přes cit tento ryzí
v dům i krev nám vniká přec,
co je zhoubno, co je cizí –,
řeč i mrav a duch i věc.
Jak tam vraty vor –
k nám přes slabý vzdor
cizoty se hrne mor...