Tam na nebi tisíce, tisíce hvězd –
a tisíce slzí zde dole!
Leč v domě tvém, řeko, tam veselo jest –
vždyť ty všecky ty hvězdy máš v kole.
Neb hvězdy svou chladnou a vznešenou líc
ti v zrcadlo svěřují rády,
v tvém objetí chvějí se, smějí se víc,
než jim nebeské dovolí řády.
A měkké tvé lokty, div postačí břeh,
je k zvlněné vinou ti hrudi,
tvé řeči, tvůj šepot a šumot a spěch
v nich as neznámé pocity budí.
Oh, illuse, pěkná to illuse jen!
Ty’s něma – a hvězdy tak v dáli...
Leč cestou nás těší ten líbezný sen,
a náš vlastní stesk méně tak pálí.