Když jsem byla malá,
stínů jsem se bála,
tmy a šera.
Na Petříně lampa jakás
stromy kmitávala
za večera.
Bývala mi milá
jak ta hvězda bílá
nad západem,
mírnila to teskné šero,
v kterém Praha snila
s šedým hradem. – –
Přesuly se časy,
v nekonečno Krásy
duše práhla –
ale rtoma okraj číše
s touženými kvasy
nedosáhla.
A jak roste žízeň,
v duši pal a trýzeň
divem tiší
pěvců bohem posvěcených
každá nová sklizeň
v Krásy říši.
Jak to chvělé světlo,
jež tam náhle zkvetlo
v stínů věnci,
tak mou odvahu mdlou zvedá,
s Vašich strun co vzlétlo,
vyvolenci!
Díky za tu záři,
s Vašich jasných tváří
jež se lila!
Stokrát duši pochýlenou
od mladosti v stáří
vyzlatila.
Kolik zraků těší,
když noc chmury věší
zlaté světlo!
Kéž, co Vámi světla seto,
s výspy, kde jsme Češi,
věkům kvetlo!