Noc černá havran jak starý
se zhlíží v zrcadle vod
a hučí od jezu: vari!
je kalný, je chladný ten brod!
Však s mostů paprsky táhlé
se schvívají do očí vln,
jak soucit v touze své náhlé,
jak pohled, jenž útěchy pln.
A stíny se světly hrají
tak čarovně bleskotný rej,
že zvát se bludičky zdají
v ten tajemný na řece děj.
Tak tiše, tak chvějně, tak dlouze
ty prouhy jdou vodami v dál,
že v teskné u srdce touze
v ten vír bysi hleděl a stál...
A zrádná hlubina zdola
svůj pohled vpíjí ti v líc,
ten zrak, jenž vábí a volá
a zavádí hlubině vstříc.