Když řeka dříme, i kdy pospíchá
a hukem jezu z dola oddýchá,
vždy velký vídám, rozložitý stín,
jak mohutný se klade v její klín,
jak obr v báji staré mateři
klad hlavu na klín, zlatých kadeří.
Ten stín v ni splývá dél než lidský věk...
Ba sama sotva pohled nazpátek
v tu dálku noří věků mlhavou,
kdy nad mladou jí stál už nad hlavou...
Ten stín v ní státi bude tolik let,
že přetrvá i Prahy lesk a květ!
To s obrovitých plecí Petřína
stín temný padá řece do klína,
a ona houpá, hýčká, hladí jej,
nechť jakkoli se mění doby rej:
má různé touhy doba vrtkavá –,
však věrná, stará máť je Vltava.