Podsekli, ach! porazili –
div ne všecky staré stromy.
Čtyři leží skáceny.
Jejich kmen, hle, v nitru bílý
v zelenavou tříšť se lomí,
zkadeřené útlé vršky
v cestu trčí zbláceny.
Slzy tryskly na mé líce.
Jaký osud, staří druzi!
Podťat kořen, žel i ples.
Nebudete šumět více,
v červen kvésti jako druzí,
nezasvitnou vámi hvězdy,
nezahučí pro vás jez.
Leč ten obraz, jejž jste znaly,
po vás tkví tu ve své kráse.
Stromy jiné zkvetou v něj,
vše, co vy jste vídávaly,
v jiných zracích plane zase,
v bublině se třese jiné –
věčný život, časný děj.
Třísku v cestě pohozenou
památkou si po vás beru.
Voní syrá země z ní –,
země, která žije změnou,
která ve svých ňader šeru
všemu dává zrod i příkrov,
květ i úkoj poslední.