Zřídlo listí, vaše vděky,
akacie nábřeží!
Vánkem v tanci krouží tiše,
vlahým vzduchem kruhy píše,
pak se snese na pláň řeky
v klidném břehu zášeří.
Na pláň řeky tiše skane
temnou, hladkou jako stůl.
Bledým zlatem na ní svítí,
na sta tam těch mincí zříti,
jimiž strom své daně platí
zemi půl a vodě půl.
Jasným nebem hejno ptáků
někam táhne do světa...
Zase tady zbudem sami –
vy s holými korunami,
já s tou dumou v teskném zraku,
nezkojený poeta.
Štěstí, že v náš smutek němý
mdlý tu zbývá slunce hled,
a ty hvězdy, den kdy hasne,
které důvěrné a jasné
dívají se haluzemi,
kde byl dříve list a květ.