Kde zelené vršky do řeky s ostrova
topoly kreslí a jeřáb a hloh,
voda tu světlá, že sčítat bys moh
tu každičkou větev, sčet bys je, doslova.
Leč u výspy táhlé
tak vody jsou tmavé,
jak zornice dumavá
v duhovce smavé;
tu smutny jsou náhle
ty vlnky, dál hravé,
jen list, který spadává,
povrchu plave.
Teď uzounký člun tou proráží oblastí:
z perleti meč jakby do vody ťal,
v sled rýha se stříbří; i napíná sval,
by rychle znik’ veslař. Jej sledují s účastí.
Hle, za člunem tiše
dvé racků se s výše
až k hladině schýlilo,
zapadlo spíše...
A pojednou vzletí
jak zlekané děti,
jichž oko se zmýlilo...
Na jezy letí.
Však mizí-li s chvatem ptáci i lodice,
zas k oné tůni tvůj vrací se zrak,
tajemný okruh ten vábí jej tak,
jak rybičku hladkou sítě a udice...
Snad za noci tančí tu bludice!