Daleko, daleko na obě strany
Vltavy ztrácí se svítivý pás,
slunečním zlatem a stříbrem je tkaný,
k jihu jak připjatý v nebeský jas.
Od jihu v půlnoc jak výkřik se ztrácí,
z hrudi, jejž vydala Čechova zem...
Kam ten zvuk spěje? A proud kam se kácí?
V nevěrném Labi nám zanikne všem.
Ba, toho víc, co nám ze země plyne,
beze dnů návratu, beze stop ven,
co nám kdes vyssají končiny jiné,
stále, rok po roce, v den jako den...
České to stříbro a české to zlato,
role i vinice nejlepší plod –,
ach, a co nejvíce každému svato,
ty naše duše, ten vlastní náš rod!