Tu řeku Vltavu přepíná most –
věru už viděla nového dost.
Mnoho ví, nepoví; můžeš se ptát,
dá tobě odpověď jedinékrát.
Pro její slovo však musíš si sám
do prostřed síně až do vody tam.
Pod vodou, vodicí Vltavy sál,
velký stín od Zámku, ten je v něm král.
Stínů a obrazů valný tam sbor,
ryba však jediný živoucí tvor.
Co se jich ptalo tu za tisíc let –
všem dala odpověď Vltava hned.
Ptal se tu mnohý tak neklidný druh:
věčného míru mu zjevila luh.
Nejeden neblahých milenců pár
v klidném zde útulku zkojil svůj žár.
Tisíce robátek vílin tu stín
utulil, uhýčkal za matky klín.
Ale když bláhový zaklepe hoch,
který by dost ještě robiti moh’,
robit a trpěti pro boží svět,
bdělá stráž Vltavy šine ho zpět.
Zvednou se peřeje z tichounkých dum,
vzrušený vetřelce varuje šum:
Neklesej, nežaluj, znova se tuž!
V boji a bouři se zjevuje muž.
Síla a vzdor z žalu k životu most –
na spaní beze snů času je dost.