Ty starý Petříne, ty stará skálo
mohutných boků, tak bez tesů, hran,
od samé kolébky srdce tvé stálo
našemu rodišti u zdí a bran,
všecko jsi vídal a prožil tu s námi,
co nám kdy schystala osudu páž:
idylly dějin, pak epa a drámy,
teď naši přítomnost, Petříne náš!
Zíráš nám v přítomnost, mladou a těsnou,
dílnu, z níž lepší nám vzejít má věk.
Kéž se ho dohledíš! Každou tou vesnou,
která tě odívá v májový vděk,
každým tím zářivým, líbezným létem,
každou tou jesení prchavých krás
kéž, chlume posvátný! nám, našim dětem
blíže zříš drahého vítězství čas!
Bok Bílé hory tě v západu tlačí –
stejně jak nám, tobě do srdce vryt...
Jitro ti stejně lesk východu značí
za horou Žižkovou v červánky skryt.
Ty starý Petříne, ty stará skálo,
dobrý čas zubatou sroubil ti zeď –
rci, aby štěstí i na nás se smálo,
kam se mu rozhlédnout v ústrety teď?