Už jsou tu nové, tenkokmenné,
jak branci dáni do řady;
i jim dech máje zeleň sklene,
a nebudou kvést nerady.
Však nepůjdu tam k jejich boku
se přivit, když se sešeří,
a vyslechnouti jednu sloku
z té staré písně nábřeží.
Co v mé, to není v jejich duši:
to zná jen starý, zdraný kmen,
jejž mráz a bouře léta kruší,
jak stojí tady zamyšlen.
Jak já, on své tu prosnil mládí,
hvězd, slunce stopy na větvích,
a každý vzdech, jenž řekou pádí,
kdys perlou rosy utkvěl v nich.
Leč ony křehké stromy mladé
sem přišly náhle v starých svět,
a, nechť se skráň jich k druhům klade –
ne, nemohou si rozumět!
Jsou jak ty dívčí, svěží krásky,
jež dole chodí okolo,
a čím víc na rtech mají lásky,
tím cítí spíš – jen na polo.
Jsou jak ten dorost dívčích květů,
jež vždy jen myslí na sebe –
a nepochopí jiných vznětů,
a v Čechách mráz – jich nezebe!