Pod ochrannou paží Apollina,
pod posvátnou patou věčných Mus
v modro nebes tu své čelo vzpíná
svatý kámen, české vůle kus!
Naše – naše Divadlo tu stojí.
Výtrysk naší síly v kameni –,
krb, jenž, jednu rodinu, nás pojí
v živém jasné lásky plameni.
Chrám snad velebnější Parthénonu:
než svým zjevem, k srdci mluví víc
čistým nadšením těch milionů,
jež jej dvakrát vznesly slunci vstříc!
Nuž, zde stojí. Nad ním mraky letí,
letí snové z chatek vzdálených...
Pod ním řeka Praze ku objetí
plesně pílí s pluky proudů svých,
od něho se Prahou šumně valí
denní, pestrý, zvyklý města chvat – –
Klio však tam na zdi líc svou halí,
snivě touží v dálku, kde náš hrad.
Až tam jednou vstane, tak mám víru,
jitro slávy –, Musagétés sám
vnoří božské prsty ve svou lyru,
všecky Musy svede dolů k nám.