Vy zčeřené vody, tak hravé zas,
tak blyskotné, šumné a smavé!
Jen jaro se do vás usmálo,
již radost vám na očích plave.
Ty sluníčkem hoří do zlata,
když nad Prahou jitro se zvedá,
a tisícem blesků stříbrných,
když luna vás celuje bledá.
A kdo tudy chodil zasmušen,
vy hračkou mu zjasníte líce,
i chodí sem znova, znova zas
a bez vás být nemůže více.
Jste jako ta dívčí spanilost:
jen zahledět blaze se jednou –
a nosíš ji v srdci jak obrázek,
až stářím ti kadeře zšednou.