Co stromů, každý jiným zlatem hraje
tam na podhradí v úzkém obvodě...
Co srdcí, v každém jinak snaha zraje
být platným zrnem v české úrodě.
A hle, těm stromům žhavé slunce jedno
všem tkalo na skráň zlaté řetězy!
Nám v našich tužeb teskné nedohledno
plá také slunce: láska bez mezí.
A nechať svadnem, jara nedočkáme:
však z našich větví vzejde nový puk.
Dost lásky, síly budoucím-li dáme,
ne darmo kvet’ i tvrd’ ten starý suk.