Jde led! Jde led! – Což, opravdu? – Jistě! – Ah, tedy konečně se hnul – jde led!
Už je to slyšet, ač teprv se blížíme k řece. Byla tichá tak dlouhé měsíce, a teď jak hučí! Slyšíte? Jen blíž! Blíže tam ku předu! Sem – pokraj nábřeží!
Sláva! Jde opravdu. Širokým proudem, vší plochou celého řečiště valí se ledové kry. Hustě kus na kuse, jako by plavalo stádo
ohromných bělavých beranů s drobnou vlny své stříží, jako by plavalo o život zprudka kalnou, zpěněnou, vzteklou, kypící řekou. Hle, tuto v kraji! Kra jako strop tvého pokoje;
kolísá –, naráží –, stojí už; jiným tarasí cestu: na ni a za ní a kol ní se kupí a drtí se jiné. Jaká to směs tu při břehu! Naproti také. Vzepřelé ledové moře to v maličkých měrách;
ledová drť to z laviny, moréna po boku proudu, který šumně a burácně kvapí středem širokou cestou. Ledy! Silné, mohutné ledy! Vidím krajiny Berounky, stříbrné Mže,
končiny Sázavy ladné, kde jste zrály studeným dechem dlouhé zimy. Jiné za vámi přijdou z daleka, přijdou z jihu, kde posud Šumavě na prsou leží
a dusí, tlačí, tlačí. Má duše vás vítá cestou pryč, ledy, vy rozbité ledy, jděte jen, jděte cestou svou; to jaro jsme chtěli. To jaro vás žene, ledy! vlhkým, dlouhým bičem,
to ono tam vzadu někde daleko stojí a za vámi hledí: a vás ubývá, vy se tu rozplýváte; a valem přibývá vody. Voda stoupá!
Brzo tu u mlýnů bude v nábřeží. Na most! Chci vidět je dole, pod sebou, nezkrotné, divoké peřeje, ohromné kusy plovoucích ledů –
na most! Hoj, jak to jede tam s hřebene jezu! A co je tu pilířů, každý má ledový, špičatý dole štít, kde chráněn je drvy,
trojúhlý úzký štít z nakupených ker. Leč oblouky – to se to žene! Sem naproti, na sever hleď, sem, za těmi pilíři!
Slyšíš ten var a vidíš ten tanec? Vztek vody, která se bije, jek vln, které nesou ty spousty, syk pěny, šum peřejí, praskot a lomoz těch ker
a bystrý, bujný vír, až hlava se točí... A stále jde led, a stále jde led, proud hlomozí, od jezu bouří, tok stoupá, a stále jde led.
Mnohý tam dole ubíhá zvrácený strom a urvané prkno a lať z mnohé ohrady, z chaty, z příbytků chudých. Tam drtí se na kusy všeliký tvar.
Leč my to zde vidíme rádi! Jsme tady v zástupech stále hustých, je nás tu černo, po březích, po mostech, hlava na hlavě.
Z ulic proudí sem stále jiní a jiní, u vody celá se Praha vystřídává: každý se podívá rád, že jde led. Jasné, veselé s hora na to se dívá i slunce,
svěží, slibný, čistý nás ovívá vzduch, takový vlahý, tak milý! Druh druhu zde tiskneme ruce, kdo známí, a v neznámých proudy, všem vstříc
tak vesel plá zrak, jak odlesk slunečných zraků tam v modru, jež vše toto tkají. – Tak první mine i druhý rozhodný den
a velká je voda; leč rádi hledíme na ni –, zde v městě z mezí svých nevystoupila. Již nejdeme v černých, v pestrých proudech z těsných sem ulic;
již přechází nábřežím jen, koho vede tu cesta, neb zvědavec příliš vytrvalý, neb zahaleč stálý a bujará mláď, a pak ten, koho to divadlo těší a u srdce hřeje.
Už vody je síla a ledu jen zbytky; plaše a tiše už jedou jen porůznu kusy tou šírou cestou, kde nedávno probouřil celý ten odbojný hrozivý voj.
A je v tom kus štěstí, zvláštního, jarního štěstí, tak plného nálady, vzruchu a naděje mladé, jít tudy,
a vidět tu letošní jarní velkou vodu, ty zkrocené kusy v ní ledu tak mlče a rychle se brát, jak ten, kdo se stydí, a slyšet křiky vrabčí v korunách stromů,
a cítit rty slunce, mírné, sladké na svém čele.
Cookies on Poetry Cove