Aj, Vltavo, chladná řeko!
Kdo by sčet tvé rozmary?
Měnivá jak mysl ženy
střídáš svoje útvary.
Stříbro pěn i rmut tvé vody
pělo předků varyto –
stejně slz a stejně smíchu
v řasách tvých je zalito.
Drobných důlků miliony
v hladkém líci hrá ti dnes,
zítra klidné, světlé tóny
zvedají tě do nebes.
Krajem temně olivová,
středem lesklá nad ocel,
stále půvabná a nová
nebi vracíš modř i běl.
A kdy žhavý Západ hoří
za ozubím Petřína,
vše své roztavené zlato
tobě hází do klína.
Leč ty, řeko, chladná řeko,
sotva shasnou červánky
s třpytným, bílým svitem luny
nové slavíš líbánky!