Po chodníku pod akáty provázel ji denně;
byla ještě plaché dítě, dosti vzdálí ženě.
Mluvívali o svých dojmech jak dva mladí ptáci,
o svých drobných událostech, starostech a práci,
nikdy mluvit nemusili z nouze o počasí.
Až když jednou sněhem vítr proházel jí vlasy,
také její řasy dlouhé zasněžil jí cele,
rozehřál se tichý soudruh; pověděl jí vřele,
jak by chtěl ty drobné hvězdy slíbat svýma rtoma,
kdyby ano, kdyby byli sami kdes a doma.
Tu se trochu polekala, trochu byla ráda,
na konec mu nevěřila; byla první váda.
Hněvali se prvně tenkrát, ne však naposledy.
Zima byla ještě dlouho se sněhy a ledy.
Až když posléz pod slunéčkem ledy pluly z kraje,
srovnala ty hněvy Láska, jež vždy vítězka je.