Kdysi v květu mládí milující spolu
za pozdního jara šli tou alejí,
sporá na rtech slova, záři štěstí v zraku,
v srdcích tíseň něhy, zlatých nadějí.
Akacie kvetly. Kvetly jako vždycky,
když jim slunce máje zlíbá poupata:
každá větev stará v mladé cloně listí
shluky květných hroznů byla opjata.
Jako bílé kytky stály staré stromy,
jako chumle pěny z květů obaly;
pod jich tíží větve k zemi nakloněny
opojivou vůni sladce dýchaly.
A tu milující jati kouzlem zjevu
v síti starých mythů ponořili hled:
– „Dryady tu dýší, Dryady tu kvetou
v tajeplné kráse bohorovných let!“ –
A to jméno báje s dvojice té retů
stromům na nábřeží odtud zůstalo. –
Zatím přešla léta za sněhu i květu,
nové pokolení léty vzrůstalo,
odešla i ona, smavých robat máti! –
Se synáčky otec zdobit chodí rov.
Když se červen staví u té spící hlavy,
kytku bílých květů nesou na hřbitov.
Drobné hochů krůčky nedočkavy spějí
v končiny tam klidné mrtvých zahrady,
a kdy svoji kytku kladou na hrob její,
rtové otce šepcí: „Kvetou Dryady!“ –