Co je ten svět? aj bědná hrouda jen a po ní červ se málomocný plazí. Ba červ to jest, jenž slove člověkem a nejsa mocen, aby hlavu zved’
a setřel prach, jenž na těle mu lpí, jest otrokem své vlastní nicoty. Však dobře tak, že nezná bídu svou, že není schopen vzletu myšlének,
že nepil z číše klamných rozkoší a nezná tíhu svého břemena. A blaze mu, že v ponížení svém netuší v světě vyšších hodností;
že nezná přepych, lesk a marnivost a ctižádosti neukojný chtíč. Ni plachý přelud sladké naděje a oklamaných němé zoufání.
A blaze mu, že nezná lesť a klam, jenž lidské přízně tvářnost obléká, že nezná úsměv retů jidášských, ni zaprodané lásky přísahy!
Že nezná slávy svůdné půvaby a neskonalou bědu národů. Jemu je noc, co v sen ho kolébá – on nezná jho duševní poroby!
Jemu je dnem, co přišlo po noci – on nezná ducha v jeho jasnosti! Jemu jest jarem zkvétající luh – on nezná kouzlo probuzených sil!
Jemu je slunce zdrojem tepla jen – vždyť nezná úsvit lidské svobody! Však běda mu, když poznal bídu svou, a běda těm, kdož ušlápli jej v prach,
by poznal ji, tu kletbu chudiny! Aj, bídný červ se v hada proměnil, by za svou pomstou hnusný plodil hřích a smrtným jedem prznil nevinnost.
On hubí lidstva svaté poklady a nenasytný v pomstě lakotné do bláta strhne nejsvětější cnost! Toť tajemství uhnětlé chudiny,
to hrozný démon lidské povahy! Jak velká cnost, tak velký jest i hřích, a neskonalá láska jest i hněv. Ó nechte lásku vlídným smírcem být!
povzneste z prachu syny kleslé chátry, by poznali svou lidskou důstojnost a mezi námi přátele a bratry! Svět takým jest, jak člověk si ho stvořil,
a v něm se ráj i peklo stejně střídá; v něm přepych jest a v něm je také bída, však bez lásky by dávno byl se zbořil!
Cookies on Poetry Cove