Hoj, jasné nebe! na něm slunko plálo
a pod ním země, jako první máj.
Což tedy divu, že si srdce přálo
ten tepla zdroj a na zemi tu ráj?
Ba, každá rozkoš, která srdcem hnula,
vybudila vždy nových tužeb hlas,
a tužba city nové budí zas,
že ňadra bolem sladkým až se dmula.
A každá rozkoš, která duší hnula,
ve srdci dívčím sterý budí hlas,
a každá rozkoš, která ňadra dmula,
ohlasem blahým v srdce spěje zas!
Již věřím tomu, že to lásky touha,
co v každém kvítku něžný soucit hledá.
Jen v místě tom, kde člověk jí se rouhá,
se stopa lásky nikdy zříti nedá! –
Je to jen blud či pravda v sen se loudí?
Snad obraznosti klamné jsou to zjevy?
To snivé oko v ráji země bloudí
a v něm Bůh stvořil obraz české děvy!
Aj! Což tu obraz! Mluvte ústa směle!
Toť život sám v té svaté podobě!
Není to duch jen v těla porobě,
leč anděl sám ve posvěceném těle!
Co má jsou ústa, aby rozkoš pěla
a udivení svatým výrazem?
Co slova má, aby tu soudit směla?
Zde mluvil cit jen matným obrazem!
Hoj jasné nebe! na něm slunko plálo
a pod ním země, jako první máj!
Ty srdce mé, tys lásky ráj si přálo?
Již minul sen, a sen – to byl můj ráj!