Mě cesta vede pažitem,
kde pestře bují kvítí,
a prvním jitra zásvitem
se všecko kolem třpytí.
Však skvělejší jest očí třpyt,
těch modrých po lazuru.
Sám bůh by musel velebit,
ji spatřiv, vlastní stvůru.
Šla kolem. Půvab na čele
tak velebně jí trůní,
že skví se, jako andělé
tam v nebi na výsluní. –
Jeť krása oku povděčna,
že k obdivu je svedla,
leč ona krásná – nevděčná
ani se neohledla!