Z dob minulých znám mnohou krásnou báji,
jenž vítězně se širým nesla světem.
Ji luzné větry krajům šepotají,
a matka svým ji vypravuje dětem.
Leč jedna z nich přesmutné věsty tají,
a když se země pestrým šatí květem,
tu kvílí opět plesajícím světem
ta stará báje o ztraceném ráji!“ – –
„Slyšíš, hochu? Nech tu povídačku!
Člověk jsem a je mi při tom k pláči,
Líto je mi ráje ztraceného!
Chci jít světem hledat stopu jeho,
ale žel! Mě kuří oko tlačí!“ –