Ó nechte již ten svatý mír a klid!
tím starý svět se nikdy neobnoví.
Jak cituprázný, bídný jest ten lid,
jenž v pohodlí svým blbým chtíčům hoví!
Zač stál by život věčně jednotvárný,
kdy naděje by z mraků nesvitala?
Ba život ten by hnusný byl a marný
a cnost by k zemi sotva zavítala. –
Znám jednu vášeň velkou, velebnou,
která povznáší mdlého ducha z kalu,
a křídla touhy když se k letu pnou,
mě unáší do říše idealů.
Ta velká vášeň slove nadšení,
jehožto stopy v činech reků zříte.
V tom znamení budete spaseni,
v tom znamení vy slavně zvítězíte!
Po vyšších cestách jeho vroucnost kráčí,
jak slunce světa nebes prostorem,
a tam, kde rozum s počtem nevystačí,
zní věštby jeho zvučným hlaholem.
Jest nadšení všech náboženství víra
a naděje všech pokolení světa.
A proto víra nikdy neumírá
a naděje i oklamaným zkvétá.
Hle, jako blesk se z pustých mraků rodí
a jemu hrom se valí v zápětí:
i pustý věk veliké věštce plodí
a jejich hlas probouzí století.
Z nich každý jest co Mojžíš na Sinai
nadšený prorok božstva tajných zvěstů,
a slunce žár když mlhy zhasínají,
on poví vám do říše světla cestu. –
O nechte již ten svatý mír a klid,
v tě říši jeho líná hloupost vládne.
Jen nadšení když povede můj lid,
pak v našich činech lidstvo opět zmládne!