I ptáče volně šveholí,
když jaro zlíbá sady.
Vždyť staré rány nebolí,
a zpěvu volno všady.
A probouzí se luh i háj,
kde síla spjatá tlela,
jen člověk, tvorstva všeho pán,
je sluhou mdlého těla.
Tak mizí vzácná hodina
i těm, kdož k ní se hlásí,
a každý jenom zpomíná
na prchlé zlaté časy. –
A slabě kmitá nadšení
jak světlo na kahánku,
když zpitý svět si ulehá
po nočním kvasu k spánku.