Jsou milí nám, kdož mezi námi dleli
a věrni byli v útrapě i v štěstí.
Žel zesnulých, že záhy odumřeli,
jak lupení urvané ratolesti!
Však nezhynuli v naší paměti!
vždyť rádi stanem na tom drahém rově,
když vroucné touze krokem v zápětí
stavíme pouť svou ranní na hřbitově.
Zde vane klid, zde milé prodlení,
zde schránka jest posvátných pozůstatků;
a zbožně sepnem ruce k modlení
za otce – bratra – sestru – milou matku! –
V té modlitbě jest víra v spasení
a úleva pro srdce zarmoucené.
V té modlitbě jest tolik nadšení,
že vlastních útrap člověk zapomene.
Jen toho se mi trpce zaželí,
že hroby pusté vidím na své pouti,
kde ani kříž, ni kámen nesdělí,
zda k modlitbě bych měl zde pokleknouti.
Tak bída nás i za hrob doprovází,
a los, jenž tížil vetché šediny,
na pustý rov jen bejlí hnusné sází.
Hle! to jest osud naší chudiny! –