Těch mnoho jest, jimž s tuhou prací
i trampot dáno za podíl.
A kůrkou chleba jim se splácí,
jíž boháč hrdě pohodil.
A nikdo nezná jejich muka,
a nikdo nezná jejich žel;
neb štědrou bývá sotva ruka,
kde soucit v prsou oněměl.
Vy díte, že to sprostá chátra
a znemravnělá, zhýřilá;
leč zřídka vaše moudrost pátrá,
jak by ten lid usmířila.
Vám snadno kázat půvab cnosti
a mrav svůj stavět na odiv;
vždyť málo znáte povinností
a svět vám není na protiv.
Kdo ale zrozen v utrpení
a pracně chleba dobývá,
kdo tráví noci v polosnění,
co jiný spánkem okřívá,
kdo poklid sotva zná dle jména
a lásku sotva z pověsti,
jíž plesá duše opojená –
to kněz je v chrámě bolesti.
Zda možno zápal probuditi
pro vyšší lidstva účely,
kde každý břeh se trhá, řítí,
kam stoupá kročej nesmělý!
A rozhled chmurou obestřený
zná děsivé jen příšery;
a nikde zásvit vytoužený,
ni úsměv blahé důvěry!
Vy dítě, že to sprostá chátra,
a znemravnělá, zhýřilá.
Leč zřídka vaše moudrost pátrá,
jak by ten lid usmířila.
Neb útisk, hlad a lopot denní
v tom lidu zbudil zášť a hněv.
Jim přejte život bez úpění,
a vztýčí smíru korouhev!