Bůh s tebou, můj milý,
na cestě do světa,
vezmi si vratičku
k návratu do léta.
Do léta pro tebe
mé líce odkvěte,
opadnou mé růže,
až budeš ve světě.
Každý den uschovám
z totenu lupínek,
aby zlý ztratil moc
na zlatý prstýnek.
Myla jsem se v máji
ranní rosou v tváři,
aby moje růže
nesetřelo stáří.
A přec moje srdce
opuštěné, chudé:
ach, co ze mne bídné,
ach, co ze mne bude?
Proč mě svatvečerní
vínek obelhává,
kde že je můj milý,
že mě zanechává?
Zanechal mě v smutku,
až mě srdce bolí;
líčko mé uvadne
jako kvítko v poli.
Ach, můj milý bože,
jak se časy mění,
měla jsem milého,
ale už ho není.
Daleko v cizině
v pustém hrobě leží
bez slzí, bez pláče:
tak tento svět běží.
Chovala jsem růže
červené a vonné,
kdo je bude trhat,
kdo si přijde pro ně?
Opadnou mé růže
a uvadnou líce,
než zapěje v našem
sadě žežhulice.
Nejvíce mě bolí,
bolí v celé duši,
že jsou lidé k mému
zármutku jen hluši.