Rusálka.

Tušíc v ňádru cosi matka syna prosí: „Varuj se dnes, dítě, vyhazovat sítě.

Třikrát běda tomu, Kdo vychází z domu před vzkříšením páně – nevěř vodní panně.

Nesyt zpívá v noci o zesnulém otci, zajisté že věstí nějaké neštěstí.“

Nedbal rybák mladý matky moudré rady; sotva vzešlo šero, vyplul na jezero.

Těžké mlhy plynou sivou nad hladinou a halí oblakem kocábku s rybákem.

Vlna bárku honí, prudce vráží do ní a kol lodní stěny divé syčí pěny.

Loď však k předu chvátá jako kouzlem jata po nejisté trati, div že se nezvrátí. –

Jaká pak to vstává náhle z vln postava mezi temnem mraku tak ohnivých zraků?

Rybák hledě na ni myslí, že to zdání a že ho ze vzdálí smysly jenom šálí.

A hle, v záři jasné, tak že rybák žasne, zvolna po jezeře zjev se blíže béře.

Oči, líce, vlasy nebeské jsou krásy a ztepilosť těla důstojná anděla.

Hlavu má lekutou bujně ovinutou a kol těla řásu divou místo pasu.

Blíž se béře vlnou mocí tajuplnou, temný plamen v oku rybářovi k boku.

Rybář v rudé znoji bez potěchy stojí, co se mu zde jeví, vysvětlit si neví.

„Hoj, mladý rybáři, hladkých, sličných tváří, popluj přes hladinu, popluj k mému týnu.

Čeká v něm na tebe slastiplné nebe, – pospěš, hochu milý, jsme tam v malé chvíli.“

Rybák v děsné muce k nebi spíná ruce, běda, třikrát běda, – marně spásy hledá.

Hle, loď jako střela náhle povyjela provázena v kvapu teskným šumem slapu.

„Krásný jsi a snědý, poceluj mé vzhledy – hoj, rybáři mladý, obejmi mé vnady.“

Pro Kristovy rány! – rybák polekaný z náruče panniny sklesl do hlubiny. –

Smutno staré matce v rybářově chatce: nedočkáť se svého syna ubohého.