I byla dívka jako květ,
s očima jako fialy;
kde kdo jen sličnou pannu zhled’,
ten dal se o ní do chvály.
Nejvíce byla v kostele,
ať byl den boží, neděle;
málokdy, byl to řídký den,
pátrala přec však z okna ven. –
Sedl si panoš na oře
a jezdil světem semo tam,
byl dole, brzo nahoře
a snesl mnoho čestných šram.
Po čase dojel vesnice,
kde byla sličná dívčice.
I strnul celý rozechvěn,
když zhledla právě z okna ven.
Když spatřil očí její kmit,
chtěl prchnout s koněm od místa;
však musil složit meč a štít –
poražen zůstal dočista.
„Nuž statný koni, s bohem buď,
raněna láskou je má hruď.
Mne za rytíře amor král
povýší, – nepojedu dál!“