U potoka olše stojí,
tiché olše nachýlené,
tam děvčátko sedávalo
za večera utrápené.
A když měsíc v náruč vcházel
tiché, čiré, vážné noci,
tu děvčátko plakávalo
opuštěné, bez pomoci.
Zašel milý v svět divoký,
v ten svět klatby, trýzně plný,
brzy však jej zachvátily
jeho velké, dravé vlny.
Svadly olše. Vlnky hrály
v tichém listů ve šumění;
bledé dívky u potoka
za dne – v noci více není!