Moráka hnali do lomu,
byl stár a samá běda;
víc nesmí nikdy do domu,
ať chléb si světem hledá.
I zavyl chuďas zoufalý
a skuhral po okolí,
klopotem lezl na skály;
jak ho ta bída bolí! –
Po pustém belhal údolí
a skučel bez ustání,
kde klopýtl, tam v nevoli
dal hned se do štěkání. –
Snad kamení ho oželí,
když lid proň nezná díků,
a tiché lože udělí
starému služebníku.