Srdce mé – pohádko tmavá!
Ký divých to vášní roj
S city tvými si pohrává,
Plodě věčný nepokoj?
Vždyť i já jsem šťastný býval
Za mladosti růžené;
Tehdáž bol mi nerozrýval
Toto srdce zkoušené.
Neznalť péče já nižádné,
Prost jsa všeho truchlení;
Leč co láska srdcem vládne,
Počalo mé trápení.
Hned celý milostí hořím,
Hned i vztek mne pozvedá;
Zas tu strasti sám si tvořím,
O poklidu nevěda.
Ráje lásky ve snách zírá
Oko mé, a k slasti zve;
Za bdění však poutem svírá
Peklo všecky smysly mé.
Ach, mé sny trvají krátce,
Jak ta svodná lásky slast!
K hořké procitnu památce,
A v novou se vrhnu strast.
O kýž přijde ten sen dlouhý,
Dlouhý – bez procitnutí,
Jenž utápí všecky touhy
V moři zapomenutí!