Jak palčivé zem parno tíží, Jak trudná vzduchu tíhota! Vždy víc a víc se mračna níží, A pustá všudy samota.
Ni vánek listím nezavěje, Vltava s proudem si nehrá, Ni ptáček v křoví nezapěje, Vše před parnem se krýti zdá.
„Ha slyš – jak dav se hromů valí Tam od těch tmavošedých hor, A hluk ten hrůzonosný v dálí Již opětuje skalný bor!
Vždy víc a víc se mračna blíží Hrozíce zkázou bouřlivou, A blesky po nebi se kříží, Noc zjasňujíce strašlivou.
To bude bouře neslýchaná – Kýž Bůh nám mocný přispěje A mračna zkázou obtěžkaná Všech do čtyr větrů rozvěje!
Já musím navzdor všemu hřmění Dnes ještě k skalní kapličce; Neb slibu zve mne vyplnění Tam k čisté Boží Rodičce.“
Tak dí Vok Růžohorský v spěchu, A panoš oře přivede, A hrabě, silnou v srdci těchu, Ven z hradní brány vyjede.
Tu visí mračna rozprostřená, A sotva sjede vládyka, Již vichřice tam rozkacená Se s svršky jedlí potýká.
A vždycky hůře třeští hřmění, Tok ječí, bor se zachvívá, Kolem pak teskné sezvánění S věží vesnických zaznívá,
Ha blesk a rána! – Mračna trhnou, S oblak srší převalný mok, A jak když hráze se protrhnou, Tak divoký pění se tok.
I stojí na pobřeží řeky Teď s podivením vládyka, A patří, jakými proud vzteky Vždy výš a výše natýká.
„Předc musím skrz to rozvodnění – Dí Vok – tam kaple milosti!“ I vžene vrance, kde se pění Tok v umenšené divosti.
Oř dělí vlny rozkacené A pracně kvapí přes vodu; Však brzy proud ho vzteklý žene Vždy hloub – a stranou od brodu.
Tok burácí a blesky planou, A zhluboka to strašně hřmí, Jak by již s hrůzou nevídanou Dnes blížil se den poslední.
Však marnéť vrance potýkání! Vln val se přes něj přeleje, A hrabě darmo život chrání, Tesklivě k Bohu zavzeje:
„O Pane! chceš-li, bych zde zašel A zhynul v řece bouřlivé: Dejž aspoň, tam bych milost našel A duši zavdal v ruce tvé!“
A an tak prosí – tam se svítá, Svit v šedivu se zatřpytí, Mha ustupuje mrakovitá, A blesk zlatý luh osvítí.
I zří s radostí skrze mraky Vok blesk planouti zářivý; Neví však, zdali vlastní zraky, Či mam ho šálí klamlivý.
Neb v středu jasna vystupuje Podoba s duhou růženou; – Toť anjel, jenžto pozlacuje Vše vůkol září plamennou.
Ten vztáhlou pravicí mu kyne Dál k hořejšímu pobřezí, A kam prst kývne, voda mine A dráha hned se umezí.
I seznav Vok kýv Bohem daný, Veženeť vrance do brodu, Kdež anjel s nebe vyžádaný Zlou poodvrátil nehodu;
Leč an tak pracně kvapě k předu Zem vítá v slastném pocitu, Zří, jak též anjel mizí v šedu A rozplývá se v zásvitu.
Pln pokory teď skočí s vrance, A kde ten úkaz zmizel v mhu, Poklekna vzývá svého chrance A vroucnou koná modlitbu.
Před Bohem svým koří se v prachu, V obět mu klada srdce své, Jenž z hrůzného vytrh jej strachu I zastínil tak podivně.
Leč svatovřelé jeho díky I potomkové mají zřít, A pozdní uplynulé věky Té věci na svědectví být;
Neb kde mu bylo uviděti Ochrance v jasnu božského, Tam chrám chce skvostný vystavěti Ke cti věčné Boha velkého.
„Tu v svatyni ať sídlo mají Vždy zbožní Boží sluhové, A k slávě jeho rozléhají Se vroucí chvalozpěvové!
Takť vnukové i v budoucnosti Moc Boží vroucně budou ctít, A odplacené důvěrnosti Zde důkaz na odivu mít!“
Tak Vyšší Brod sklenul své stěny, Jež podnes v slavné skvostnosti Vnuk obdivuje vytržený, Co důkaz staré zbožnosti.
Památkať to onoho věku, Kdy zbožnost v světě sídlila, Jenž výhost davši světa těku Po blahu věčném toužila.
Cookies on Poetry Cove